Cože? Já snad blbě čtu. Áááá! No jasněé! To byl Hasselhoff na Silvestra a teď zase nějaká ještě pitomější sranda s fotomontáží na obalu. To ti tak žerem… říkáte si jistě. Pěkně blbý vtipy. Chápu, je to trochu zajímavá kombinace. Steven Seagal je nejen v našich zeměpisných šířkách známý spíš jako ortodoxní nakopávač teroristických prdelí a lamač kostí, případně dívčích srdcí (kdysi dávno) než jako zpěvák a kytarový hrdina. Přesto je i tím. A já vás ubezpečuji, že tahle recenze není žádná recese, srandička, šprýmek eventuelně špásek, nýbrž reálný a holý fakt.

Tak, začneme s trochou málo historie, kterou jsem si frajersky našel na oficiálních stránkách hlavního borce, a která pro mě byla stejným překvapením jako možná pro většinu z vás. Seagala známe všichni. Málokdo však ví, že se tento světoběžník, herec a v neposlední řadě velmistr japonských bojových umění (v tom je stejně asi nejlepší) věnuje kromě drcení kloubů i drcení strun. Oficiální biografie uvádí, že si s kytarou tyká od čtrnácti. Druhým dechem dodává, že mezi hlavními inspiracemi byli hlavně bluesoví a blues-rockoví kytaristé Lightning Hopkins, B.B. King nebo nezbytná kytarová modla všech – nezapomenutelný Jimi Hendrix. To už docela jde, ne? Ale jde i jeho hudba? S údivem musím říct že překvapivě ano. Můžu vám říct, že když jsem to cédéčko poprvé slyšel, lezly mi překvapením oči z důlků. Album obsahuje čtrnáct skladeb, beroucích si jako základ převážně bluesové nálady. Ale rozhodně se nejedná o čisté blues. Už v první klipové hitovce „Girl It´s Alright“ je znát hodně velký příklon k popu. Ale ne popu ledajakému. Totiž k popu výjimečně dobře udělanému. Po pravdě bych takovou skladbu čekal spíš na albu Petera Gabriela než kdekoli jinde. A už vůbec ne na sólové desce Stevena Seagala. Ale co dál, bude jen popík? Ne, hned druhá „Don´t You Cry“ ostře zavání rockovější kytarou a zase trochou blues. Co se aranžérského přístupu týká, je znát, že si s tím materiálem někdo hodně pohrál. Však také některé skladby produkoval Ric Wake (Shakira, Céline Dion). Všudypřítomné ženské i mužské sbory doprovází hlavního tahouna, kde se jen dá. Takže si proplouváte albem a zjišťujete, že to není jen blues a rock s popem, co Steven na svou novinku vybral. Je to i široký záběr etnické hudby, což je asi nejvíc znát ve skladbě „Lollilop“, pokus o vzkříšení tanečního ducha přichází v příznačně nazvané skladbě „Dance“ a třeba taková „War“ vyloženě zavání černošskou komunitou. Autor se nebojí ani kláves či všemožně zaranžovaných cinkátek, činelků, bubínků a cimprdlátek. No, a co on sám? V pohodě. Kytara sice není úplně všude, ale tam, kde je, bych byl ochoten uvěřit, že na ni hraje člověk, který ji drží déle než dvacet let. Případně někdo z jeho neméně hvězdných hostů. A zpěv? Tak tam je Seagal poznat dokonale. Je na něm sice znát, že není léty školený zpěvák, přesto zní hodně, hodně slušně. Steven Seagal je velký muž. Nejen postavou ale i duchovně. A je to znát i z jeho hudby, na níž je znát příjemná lehkost a nenásilnost s níž byla tvořena. 

No zkrátka, co vám budu povídat. Jsem z tohoto alba úplně u vytržení. A rozhodně to není, jen tím, jak neobvyklá osobnost za ním stojí. Zlé jazyky sice můžou tvrdit, že Seagal využívá svého jména k tomu, aby se prosadil v hudební oblasti. Což já okamžitě smetám ze stolu jako totální kravinu. Už jen to, že si vybral projev hodně hozený do blues, se moc neslučuje s myšlenkou komerčních žebříčků. I když myslím, že by se tam nejedna jeho skladba s přehledem udržela. Druhá, dle mého zásadní, skutečnost je ta, že album nevyšlo celosvětově, nýbrž pouze u jakési malé francouzské firmičky. Tam je tedy lokálně k dostání a pokud nemáte tetičku ve Francii, nezbývá než využít celosvětové objednávky přes internet.